Dominika Suchánková

Domča Jaká byla tvoje cesta k loutkovému divadlu?

Moje cesta k loutkovému divadlu vlastně nebyla způsobena mnou. K divadlu mě už jako maličké dítě, asi ve třech a půl letech, přivedli rodiče a vlastně se mě ani nikdo neptal, jestli to dělat chci. Dali mi do rukou loutku trpaslíka, jen o kousek menší, než jsem byla sama a já měla hrát. Ale protože jsem byla odjakživa živé dítě, začalo mě to ihned bavit. Zcela jistě se prvních několik let nedalo mluvit až tak o hraní, ale spíš o tahání loutky, kterou sotva unesete, ale postupem času mi loutky i divadlo obecně přirostli velice k srdci.

Jak jsi se dostala k Bedruňce?

K Bedruňce jsem se dostala díky svým rodičům. Když jsem byla opravdu maličká, tak jsem spíše přihlížela, jak rodiče v Bedruňce zkouší divadlo a nebo hrají pro děti a zanedlouho poté jsem měla možnost vyzkoušet si "hraní" také.

Co ti divadlo přináší a co ti bere?

Divadlo mi přináší dobrý pocit, protože dělám něco co mě velmi baví, dělám to dlouho a považuji to za smysluplné. Divadlo mi víc dává než bere. Ale obecně vzato je divadlo tak trochu zloděj času (asi jako každý koníček který hodně prožíváte). Když zrovna nezkoušíte nebo nehrajete, tak poměrně hodně času strávíte přemýšlením nad hrou, která se právě zkouší, nad novými nápady a nebo třeba učením se či opakováním textu.

Kterou ze svých rolí máš nejraději a proč?

Za celou dobu svého působení v Bedruňce se mi do srdce nejvíce vtiskla role holčičky v Kamenném políčku a to proto, že to byla jedna z mých prvních opravdu samostatných rolí a pohádka Kamené políčko pro mě svojí něžností symbolizuje dětství. Jednalo se však o roli činoherní a z tohoto důvodu pro mě je moje nejoblíbenější loutkovou rolí, role Šuby v inscenaci Zapeklitá povidla. Ta je mojí oblíbenou protože je plná akce a prostoru k improvizaci a zároveň je mi její téma blízké

Facebook Twitter Email

Post Navigation