Jaká byla tvoje cesta k loutkovému divadlu?
Loutkové divadlo mě moc lákalo až v dospělosti. V dětství jsem byl víc okouzlen animací. Miloval jsem filmy Hermíny Týrlové a dalších tvůrců ze Zlínského ateliéru.
V dospělém věku, tedy po třicítce, jsem byl, jako většinu staromilců, uchvácen jarmarečními kejklíři, muzikanty a divadelníky. Atmosféra městských plácků a tržišť mě učarovala, protože tak trochu v sobě zachytávala ten mizející svět. Patřím ke generaci, která tu proměnu zažívala, od starých vagonkových kolonií po rostoucí paneláky, od parních lokomotiv po elektrickou trakci, od starých krámů, kde dožívali živnostníci z první republiky po samoobsluhy…Divadlo a to loutkové zvlášť, jsem bral spíš po stránce vizuální, než obsahové.
Byl bych rád především divadelním výtvarníkem ale osud to chtěl jinak.
Jak jsi se dostal k Bedruňce?
Když jsem na tramvajové zastávce Česká zahlídl nalepený plakátek s výzvou ke spolupráci, probudilo to moji touhu realizovat můj výtvarný názor. Střetl jsem se s jiným výtvarným názorem textilní výtvarnice Idy Maxové, která po mateřské dovolené probouzela Bedruňku k životu a nesla si s sebou věci z minula. Zapojil jsem se hned a svým způsobem jsem Bedruňku i směřoval a to především do „divadelních“ prostor. Naše zkušebna na Vrázové, to byl bývalý obývák v rodinném domě a tak při výjezdech na akce jsme neměli možnost si ověřit, jak se hraje v prostoru.
Od samého počátku se ze mě stal muž v popředí, tedy vypravěč, kouzelný děda Suchánek, Rozum nebo alespoň muž s kytarou. K hraní s loutkou jsem se dostával jen sporadicky a moje pokusy s režií také nedopadli nejlíp, protože jsem nedokázal svoje košaté myšlenky předávat lidem, kteří brali divadlo jako zábavu a neměli chuť se někam posouvat. Myslím si, že právě tohle bývalo největší brzdou a kamenem úrazu mnoha amatérských souborů, Bedruňku nevyjímaje, že členové, zavaleni soukromými a pracovními povinnostmi nechtěli, nebo nebyli schopni dávat víc. (Můžeš být rád, že si vůbec ten čas udělám.)
Co ti divadlo přináší a co ti bere?
Přináší bez pochyby radost z tvorby. Ty chvíle, kdy se podaří tu divadelní magii předat, jsou neskutečně nabíjející. Na druhé straně vždy byla obava, jestli se to podaří, neschopnost předávat myšlenky druhým, přílišná náročnost v kontrastu s osobní neschopností vývoje.
Radoval jsem se, když to bavilo herce i návštěvníky a s depresí koketoval, když herci i diváci odcházeli.
Kterou ze svých rolí máš nejraději a proč?
Těch rolí bylo mnoho. Z těch činoherních bezesporu Rozum v Rozumu a štěstí, můj milovaný Pišvejc v Puntíkovaném království a hlavně školník v Nejmenší školičce.
Z těch loutkových to byl hostinský ze Sekerkové polívky, hlupák čert ve hře Eko kolem dokola a jiný čert, v Pancrfaustovi (to byla vlastně i moje milovaná role činoherní.) Všeobecně se mi vždycky nejlíp hráli ti tupci, trumbelové, nafoukanci a hrubiáni ale já jsem snad žádnou charakterní loutkovou roli nikdy nehrál, nebo se mýlím?
Jaká je tvoje životní cesta po odchodu z Bedruňky?
Možná to nebude znít tak, jak by bylo chtěno. Možná by byla zněla slova jako: opravdu se mi moc stýská a co nejdřív se do nějakého souboru zapojím, příjemněji ale mě se odchodem z Brna na Valašsko uvolnili ruce k širší tvorbě. Věnuji se teď nejenom výtvarničině ale
i fotografii, psaní prozaických textů a pohádek, pracuji se dřevem, muzicíruji a vracím se
i k poesii. Možná to leckdo z vás neví, ale já jsem vynálezcem vstřícného verše, tedy verše, který není na konci strofy ale již na začátku.
Celá léta jsem tvořil ty nedivadelní věci do šuplíku a teď je třídím, hodnotím kritickým okem a chystám k realizacím.
