Jaká byla tvoje cesta k loutkovému divadlu a jak jsi se dostala k Bedruňce?
Bylo nebylo. Před mnoha a mnoha lety (asi tak dvaceti) žila byla jedna mladá žena, která chtěla hrát ochotnické divadlo. Byla však velice nesmělá a bála se vystoupit na jeviště. Rozmýšlela co s tím a rozpomenula se na své nadšení z dětství, když ji otec vzal na výstavu historických loutek v Roztokách u Prahy.
Bude hrát loutkové divadlo! Tak se bude moci vyjádřit a tvořivě vydovádět a přitom ji diváci neuvidí, protože bude schovaná za kulisami..
Jala se tedy hledat ochotnické loutkové divadlo v Brně. Žádné však nenašla. Co teď? Založí tedy divadlo zgruntu nové.
Zpočátku to nebylo zrovna jednoduché. Měla ale štěstí. Nepotkala sice kouzelného dědečka, ale měla kouzelného bratrance s pohádkovými schopnostmi ke shánění vhodných prostor, sponzorů, dotací…prostě pokladů a veškerému papírování a zařizování. Ten kouzelný bratranec se jmenuje David Maroš a jestli neumřel tak žije šťastně dodnes (a připravuje natáčení amatérského historického filmu „Balada pro bodhrán“).
Divadlo nazvali Bedruňkou což jest nářečně beruška. Je to název zvukomalebný, originální a vlastenecký (díky tomu „ň“) :-).
Zbývalo již „jen“ shromáždit dobrovolníky a nadšence, prostě ansámbl. Podvakráte ta žena namalovala plakáty a vylepila po Brně a podvakráte se přihlásilo dostatek zájemců. Byliť však velmi mladí a nevydrželi v souboru dlouho. Jak už to v pohádkách bývá, podařilo se na potřetí. Tentokráte se dostavili lidé různorodí, zajímaví a hlavně dlouhodobě trvanliví. Radost měla z pohádkově fousatého Milana Suchánka se spoustou úžasných nápadů, záhadného Eduarda Szekelyho alias Edyho, vzdělaného cizince hovořícího plynně několika světovými jazyky a velkým smyslem pro humor. Jednou uviděl v divadle nového maňáska: háčkovanou slepici. Prohlásil, že by chtěl takovou slepici jako čepici, neboť jedno z jeho mnoha povolání byl prodej vajec na tržišti. Čepice byla pro něj opravdu vyrobena a on potom prodával vejce se slepicí na hlavě.
Těšilo ji hrát s pilnou Pavlou Žďárskou později Čechovou, horlivým Rostislavem Žabčíkem, ochotným Petrem Mejzlíkem, přičinlivou Alenou Zmrzlou, veselým Bohdanem Růžičkou, nadaným a zkušeným Ing. Uhlířem a s mnoha dalšími sympatickými lidmi. V souboru najednou byla ta správná atmosféra, kterou tvořili lidé nejrůznějšího věku, vzhledu, rozměrů a názorů.
A jak to dopadlo s tou nesmělostí? Zpočátku ji nesmělost nutila hrát za kulisami, ale postupně se vytratila. Žena potom navlékla kostým a hrála například zlou čarodějnici tak věrně, že ji děti po představení honily kolem kulis, aby ji potrestaly :-).
A nejúžasnější je, že i když po pár letech ta žena, divadlo opustila a zmizela v lesích, Bedruňka nejen stále žije, ale dokonce se rozrůstá.
Jaká je tvoje životní cesta po odchodu z Bedruňky?
Po přesídlení naší rodiny na Vysočinu jsem se musela Bedruňky vzdát, ale zkušenosti s hraním jsem využila v době mého působení na zámku v Rosicích, kde jsem v rámci programů pro školy ztvárnila paní Perchtu z Boskovic. Poté jsem se rozhodla stát se počítačovým grafikem. Prodala jsem tedy kostým Perchty a za utržené peníze zakoupila grafický software. Jsem spolumajitelkou a spoluautorkou webových stránek www.ornamentum.cz . Kdo nevěří, ať tam neběží, ale klikne :-).
Co ti divadlo přináší a co ti bere?
Já jsem v hraní hledala nejprve sebepoznání, a seberealizaci v době krátce po narození druhého dítěte (ženy na mateřské ví co mám na mysli: potřebujete si dokázat, že ještě umíte číst, psát a mluvit o něčem jiném než:“Jak dělá kravička? Bůůů!“). Později se k tomu přidaly krásné a uspokojivé pocity nad nalezením nových přátel, podařenou loutkou, nálezem staré hry v antikvariátu, jásotem dětí v publiku.
Divadlo mi určitě vzalo nějaké nervy, hlavně při vyplňování žádostí o dotace nebo před vystoupením, ale rozhodně to stálo za to.
Kterou ze svých rolí máš nejraději a proč?
Asi každý kdo někdy zkoušel hrát ví, že těžko se hrají takové ty „hodné“ role jako například princezny. Nejvíce se člověk vyžije, když hraje někoho zlého třeba ježibabu nebo čerta. To pak může skuhrat, hulákat a nemusí se ani přesně držet textu. Je to i takový ventil pro civilizovaného člověka, který se musí celý týden chovat „normálně“ 🙂 .
