Jaká byla tvoje cesta k divadlu?
Moje cesta k Bedruňce byla úplně racionální. Vůbec mě nenapadlo, že bych chtěla hrát v 37 letech divadlo.Divadlo a zpěv mě držel v dětství a v pubertě, kdy jsem, asi jako většina holek, chtěla být zpěvačka a herečka. To jsem organizovala, vymýšlela povídky a hrály jsme s holkama v paneláku ve sklepě divadlo.Až jsem měla svoje tři děti, kdy nejmladší bylo asi 6 let, ti starší kluci chodili do školy, hledala jsem pro ně různé kroužky v Salesiánském středisku mládeže
Jak jsi se dostala k Bedruňce?
Dozvěděla jsem se o loutkovém divadle, tak se asi ve mě probudila dávná touha, současně s tím, že by mohl některý z mých dělí, také najít podobnou zálibu a tak jsem se tam přihlásila.
Tehdy to vedla Ida Maxová a Milan Suchánek. Bylo tam několik mladých dívek, které se také potřebovaly nějak zabavit. Protože jsem trochu znala Salesiány, tak jsem se dostala k takové té organizační stránce, protože jinak jsem neměla vůbec žádné zkušenosti ani talent ani fantazii. To všechno zajišťoval hlavně Milan. Později se ještě objevil pan Uhlíř, výtvarník.
Co ti divadlo přináší a co ti bere?
Dávalo mě to vlastně odreagování se do všedních starostí od domácnosti a práce. Bohužel jsem byla ráda, že jsem našla čas jednou za týden večer na zkoušky. Doma bylo potřeba také něco vyrobit, ušít atd., ale na to jsem měla velmi málo času. I to vše okolo zajišťoval Milan, který tím žil. Měl to těžké, protože musel vyrábět loutky, vymýšlet pohádky i scénu, režírovat a potom ještě hrát na kytaru a dělat vypravěče.
Kterou ze svých rolí máš nejraději a proč?
Nejvíc vzpomínám na pohádku Dlouhý, široký a bystrozraký, kde vyrobil loutky také pan Uhlíř a bylo to perfektně nasvícené. Také jsme s tím byli v Třebíči a vyhráli nějakou cenu. Byli jsme všichni nadšeni.
Jaká je tvoje životní cesta po odchodu z Bedruňky?
Asi po dvou letech jsem musela z pracovních a rodinných důvodů skončit, ale vzpomínám na tu atmosféru během hraní, na to jak se děti radovaly, když viděly Kašpárka, jak jim svítily oči a byly okouzleny loutkami. To je opravdu nezapomenutelné.
I ty naše některé víkendové zájezdy a hraní na tržištích byly zajímavé. Jezdili jsme s naším autem, takže jsem brávala celou rodinu a měli jsme tak rodinné i loutkářské víkendy. Zajímavější než jindy.
A jak jsem doufala, že divadlo některé mé dítě očaruje, tak ta nejmladší dcera, kterou to nejvíc nebavilo, je teď herečka v Huse na provázku, kdo ví, jestli se tehdy, přece jen neobjevila ta první touha a zkušenost, která se potom zúročila?
Já už jsem nikdy od té doby neměla možnost se odreagovat, pohrát si nebo dělat něco tak zajímavého, kdy je možné utéct z reality všedního života a být chvilku někým jiným a zapomenout na starosti a ještě k tomu, také udělat radost někomu jinému, hlavně malým dětem, ale často i rodičům. Nakonec i ti rodiče potřebují odreagování a prožívat příběhy pohádek stejně intenzivně jako jejich děti. Někteří si to opravdu užívali.
